Obrazy září

Tiché krajiny Kateřiny Herrmannové nejsou mapou konkrétních míst, ale topografií bdělého snění. V pravidelném komorním čtvercovém formátu se svět skládá do několika elementárních znaků: horizont, kruh, svislice. Kruh Měsíce či Slunce je nejen světelným zdrojem, ale spíše časovou kotvou – kosmickým ciferníkem, který měří vnitřní rytmus a cyklický čas. Svislá linie menhiru (nebo věže, rotundy, stromu) protíná horizont jako osa, jež spojuje tichou hloubku země a lehkost dechu nebe. Často přítomný oheň je srdcem obrazového pole – tepem, který přivádí scénu k životu, dává krajině smysl a zároveň ji zaklíná do rituálu.

Tyto obrazy nevyprávějí lineární příběhy, nesnaží se o věrnost zpodobnění, spíše konstelují významy. Opakování motivů (kruh, kámen, světlo) funguje pro Kateřinu jako rituální gesto hledání i zviditelnění – zjevování. Drobné rozdíly jsou výsledkem zkoumání zobrazovaných témat a stávají se podstatou tvorby. Krajina je zpravidla neobydlená, přesto hluboce lidská: arché rotundy, záměrně vztyčený kámen, hlídané ohniště, pískovcová socha. To, co je mystické, tu nevystupuje okázale, ale v prostotě základních tvarů a především vztahů. Polarita žáru a chladného svitu, vertikály a horizontu, blízkosti ohně a nekonečna oblohy vytváří stav „prahu“. Nabízí nám možnost pohybovat se v liminálním prostoru mezi nocí a jitrem, Zemí a kosmem, vnějším světem a naším nitrem.

Čtvercový formát spolu s motivy umocňuje ikonický charakter děl. Zblízka jsou obrazy okny, jimiž hledíme a vcházíme do krajin, z dálky spíš znameními, znaky, které působí až jako pečetě. Autorka nechává dýchat prostor – světlo není efektem, ale způsobem, jak se vidění zpřítomňuje. Z galaktických výjevů i z prostého horizontu s barokní sochou se stává vstupní brána k podstatě sdělení. Čtyři živly naznačené motivy v obrazech se jako hlavní principy setkávají v různých poměrech. Jsou součástí alchymistického pokusu, který se zároveň podobá modlitbě či meditaci.

Obrazy tak nesměřují k popisu, nýbrž k dispozici. Nechtějí ukázat krásu krajiny, spíše nabízejí divákovi cestu na posvátné místo, kde může na chvíli přebývat. Jsou pozváním ke spočinutí a přeladění. V tomto světě se krajina proměňuje v laboratoř ticha, kde můžeme vyzkoušet hermetickou praxi porozumění, poznání a proměny.